Chronické selhání ledvin je závažné onemocnění, které vyžaduje život zachraňující dialyzační léčbu. Východiskem pro tyto pacienty je transplantace ledviny. Ta ale není možná vždy a může se také stát, že novou ledvinu tělo nepřijme. To se bohužel stalo i paní Ywettě z Jablonce nad Nisou, která je tak již deset let odkázána na hemodialyzační léčbu. Z toho se dva a půl roku dialyzuje sama v pohodlí svého domova. Domácí hemodialýza se stala nedílnou součástí jejího života i celé její rodiny.
Dvě transplantace bez úspěchu
Paní Ywetta se léčí se selhanými ledvinami od svých 33 let. Osudový jí byl druhý porod, po kterém dlouhodobě dosahoval její krevní tlak vysokých hodnot. „Moje onemocnění nebylo léčeno, jak by mělo, a skončilo nejhorším možným způsobem – selhaly mi ledviny. Léky nezabíraly a jako kriticky nemocná pacientka jsem byla odvezena do nemocnice, kde mi zavedli katetr a začala jsem podstupovat hemodialýzu,“ svěřuje se paní Ywetta. Po návratu domů musela dojíždět třikrát týdně do dialyzačního střediska. Znamenalo to nejen velký zásah do osobního života, ale také do životosprávy.
„Zpočátku jsem ještě měla nějakou zbytkovou funkci ledvin, ale po půlroce přestaly mé ledviny fungovat úplně a musela jsem se začít řídit přísnými dietními opatřeními. Bylo to pro mě velice těžké,“ vypráví paní Ywetta, která v té době mohla přijmout pouze třičtvrtě litru tekutin za den, do čehož se započítávají nejen nápoje, ale i polévky, omáčky, jogurty či ovoce a zelenina.
V té době také podstoupila svou první transplantaci ledviny. Bohužel díky krevní sraženině se ledvina neujala a lékaři ji museli odejmout. Ani další transplantace o dva roky později nebyla úspěšná. Novou ledvinu odmítlo tělo přijmout.
Zásadní životní rozhodnutí
Velkou změnu do života přinesla paní Ywettě informace o možnosti domácí hemodialýzy. „Okamžitě jsem o této terapii chtěla vědět více. Netušila jsem, zda si budu vůbec schopná sama zavést jehlu do šantu na ruce, ale po krátké poradě s rodinou bylo velmi rychle rozhodnuto a šla jsem do toho,“ vzpomíná paní Ywetta. Po dlouhých šesti letech docházení na dialyzační středisko ji čekala nová výzva. Absolvovala úvodní zaškolení pro domácí hemodialýzu a naučila se vše nezbytné, aby mohla obsluhovat dialyzační přístroj sama doma. Velkou oporou jí byla rodina, která ji pomáhala se vším potřebným.
„Ze začátku mi hodně pomáhal manžel, který si musel uzpůsobit práci tak, aby byl se mnou častěji doma. Zapojoval se i syn. A dcera si mě vlastně vůbec nepamatuje zdravou. Všichni byli úžasní a byli mi velkou oporou,“ říká paní Ywetta.
Hemodialýza v obývacím pokoji
Přestože bydlí v malém bytě, přístroj zde nijak nepřekáží. Po čtyřech letech je nedílnou součástí jejího života a na předchozí období moc ráda nevzpomíná: „Bylo to pro mě těžké období, ale nyní s domácí hemodialýzou mám větší volnost a zdravotně se cítím stejně dobře jako při střediskové léčbě. Jsem doma, v pohodlí a během terapie dělám, co se mi chce – jím, čtu si, dívám se na televizi nebo háčkuji. Mohu si sednout, lehnout nebo si i stoupnout a protáhnout se.“
Čekání na další transplantaci
Domácí hemodialýzu dnes paní Ywetta zvládá sama bez další pomoci. Manžel se synem jezdí kamionem po celé Evropě a nejsou třeba celý týden doma. Dialyzuje se pětkrát týdně po dobu necelých tří hodin v čase, který ji nejvíce vyhovuje. Ve volném čase se učí hrát na kytaru a pomáhá své dceři s domácími úkoly a s rozvojem jejího uměleckého nadání.
Paní Ywetta je velká bojovnice, tak ji ani dvě předchozí neúspěšné transplantace neodradily a nyní je opět na čekací listině na transplantaci ledviny a věří, že tentokrát vše dopadne dobře.
