Domácí hemodialýza…příběh pacienta

252

Chodil jsem na dialýzu už pátý rok. Kvůli žloutence typu B, která přešla do chronického stadia, jsem nemohl být transplantován. Na dialýzu jsem jezdil třikrát týdně do Nemocnice Na Homolce. Prostředí bylo příjemné a moderní, ale nemusím vysvětlovat, jak je pevný režim dialyzační léčby svazující a nepříjemný.

Také jsem bydlel na opačném konci Prahy a doprava byla složitá a únavná. Když mi ledviny selhaly, bylo mi dvacet šest let. Pracoval jsem jako programátor u soukromé firmy, což znamenalo časté jednání se zákazníky a občas bylo nutné za nimi zajet na nejrůznější místa po republice i na Slovensku, v Polsku nebo Maďarsku. Proto jsem uvítal návrh našeho pana primáře MUDr. Svobody na zřízení domácí dialýzy. Starší ledvinu (typ Gambro AK 10) sehnal pan primář. Nezbytnou úpravnu vody a reverzní osmózu mi zapůjčila Nemocnice Na Homolce. Společnost dialyzovaných a transplantovaných mi zase půjčila dialyzační křeslo. Ještě bylo potřeba vyřešit, kde skladovat roztoky, sety, kapiláry a další materiál potřebný k dialýze. Nakonec jsme přepažili část chodby vedle výtahu (samozřejmě se souhlasem majitele domu). Tím vznikla docela prostorná komora, do které se vešel materiál asi na čtyři týdny. Pak bylo třeba přivést k ledvině proud přes samostatný jistič a zajistit samostatný přepadový odpad z ledviny. Nyní zbývalo „jen“ naučit se sám dialyzovat. Tedy jak ledvinu „namotat“, propláchnout, jak se napojit, jak ledvinu nastavit na správné hodnoty, jak reagovat na jednotlivé alarmy během dialýzy, jak dialýzu ukončit. A samozřejmě také jak ledvinu dezinfikovat a vůbec se o ní starat. Když jsem se učil zacházet s dialyzačním monitorem, učila se to moje maminka, která pracovala jako dětská sestra, se mnou. Při vlastní dialýze jsme se pak s maminkou vzájemně doplňovali. Jednu činnost jsem však na mamince ponechal zcela a totiž napichování. Stejně jako vyndávání jehel při ukončení dialýzy. Je totiž dost obtížné si vytáhnout jehly a současně už odmačkávat, když k tomu má člověk k dispozici jen jednu ruku. Teoreticky to sice jde udělat tak, že hadičky přestřihnete až u prstů té ruky, kam se napichujete a tou si je pak i vytáhnete, zatímco volnou rukou již odmačkáváte. Ale přestřižené hadičky už nikam nenapojíte, takže zbytek z nich může volně unikat, což není příliš hygienické. Lepší je hadičky setu hned po dialýze propojit, takže z nich nemůže nic uniknout. Mimochodem, veškerý odpad po dialýze jsme dávali do igelitových pytlů, které jsem tak jednou za čtrnáct dnů vozil na dialyzační středisko, kde se již postarali o jeho likvidaci (jehly se dávaly do speciální krabičky). Pro případ výpadku proudu jsem měl během dialýzy položenu v dosahu ruky velkou svítilnu na baterii. Za těch asi sedm let jsem ji myslím potřeboval jen dvakrát. Během vlastní dialýzy jsem se pak obvykle díval na televizi nebo četl časopisy, na vážnější literaturu se člověk na dialýze opravdu nesoustředí, stejně jako na žádnou práci. Moje domácí dialýza měla samozřejmě své klady i zápory. Těmi zápory začnu. Především zabírá dost místa, Můj pokoj v panelovém bytě o rozloze 12 m2 mi sloužil jako ložnice, pracovna a dialyzační místnost, naštěstí pomohla již zmíněná komora vytvořená z chodby. Křeslo tolik místa nezabralo a ledvina byla ukrytá za závěsem vedle skříně. Dalším nedostatkem je, že nikde na dosah není sestřička ani lékař, musí stačit možnost porady z dialyzačního střediska po telefonu. Při technických problémech, ke kterým vzhledem ke stáří ledviny občas docházelo, jsem byl odkázán na pomoc servisní firmy. Technik se obvykle dostavil hned druhý den, ale v sobotu ani v neděli technici nepracovali. Když porucha nastala v sobotu po dvoudenní pauze, musel jsem na dialýzu zajet na Homolku. Obvykle jsem při dialýze netrpěl žádnými komplikacemi. Pro toho, kdo má při dialýze často obtíže, domácí dialýza rozhodně není vhodná. Také provoz ledviny něco stojí. Monitor má velkou spotřebu elektrické energie i vody. Pomohlo mi, že sociální odbor městského úřadu Prahy 11 poskytl příspěvek na provoz ledviny. Došlo také k nárůstu času na dialýzu, neboť jsem si ji vždy musel sám připravit a propláchnout. Ovšem tohle prodloužení více než bohatě kompenzovalo čas ušetřený na dojíždění do dialyzačního střediska. Čímž se dostávám k výhodám domácí dialýzy. Mezi hlavní přednosti patří možnost upravit si čas dialýzy tak, jak člověk potřebuje. Obvykle jsem začínal ve čtyři hodiny odpoledne a končil v deset večer. Pokud jsem potřeboval večer volný, šlo přesunout dialýzu do dopoledních hodin. Nebo naopak, zdržel-li jsem se v práci, mohl jsem klidně začít o něco později. Dialyzoval jsem se v pondělí, ve středu a v sobotu, takže během pracovního týdne jsem měl tři dny volné. Pokud jsem potřeboval volný víkend, udělal jsem si dialýzu již v pátek. Další ohromnou výhodou byla již zmiňovaná úspora času na cestu do dialyzačního střediska. Tam jsem jezdil jen jednou za čtrnáct dní s odpadem a jednou za měsíc na odběry a na kontrolu u lékaře. Ještě lepší než to, že odpadla cesta na dialýzu bylo to, že odpadla cesta z dialýzy. Po dialýze je asi každý dost unaven a přeje si být doma co nejdřív. Já už doma byl. A s tím souvisí další přednost. Člověk nemusí opustit pohodlí domova. Na televizi jsem se díval na to, na co jsem se dívat chtěl. V případě potřeby se pak vždy našel někdo, kdo mi podal to, co jsem zrovna potřeboval, třeba knížku, walkmana, noviny atd. Nebo mi dokonce maminka udělala mou oblíbenou hrachovou polévku, kterou jsem si jinak dát nemohl, ale při dialýze to jde, neboť zloduch draslík se ihned oddialyzuje. Takže celkově shrnuto – mohu říci, že výhody domácí dialýzy vysoce převyšují její negativa.

Pavel Exner (redakčně kráceno)

Zdroj: časopis Stěžeň,03/2016, ke stažení ZDE: stezen_03_2016_na_web